Kdyby mi někdo řekl, že nejtěžší na tomto webu bude napsat něco o sobě, nevěřila bych tomu.

Na této části najdete syrovost. Ne dokonale uhlazená slova, ale autentickou pravdu…


Ahoj, já jsem Natálie a tohle je ta zranitelnější část.

Jsem vysoce citlivá duše, která cítí dříve, než promluvíš. Už od malička jsem byla velmi citlivá na energie, hluk, světlo, pachy a spoustu dalších věcí. Jen jsem to tehdy neuměla pojmenovat. Všechno jsem si vždy brala velmi osobně a neuměla jsem to pustit ven. Byla jsem jako houba, která všechno nasává, ale nic z ní už neodchází.

Když mi bylo 7 let, zemřel mi táta a s mamkou jsem nikdy neměla moc dobrý vztah. Nikdy jsem se nepohybovala mezi velkým množstvím lidí, spíš jsem byla raději sama se zvířaty, protože mi nikdo nerozuměl. Dlouho mi trvalo pochopit, proč mi lidé nerozumí a proč jsem tak odlišná. Proč cítím tak intenzivně. Celý život jsem se cítila velmi sama, i když kolem mě pár lidí bylo.

Až v dospělosti začala moje hluboká transformace, během které se postupně začal zlepšovat i můj vztah s mamkou. Součástí této cesty bylo také odpuštění.

Moje citlivost pro mě byla spíše prokletím. Nikdy jsem nezapadala a většinou jsem byla všude poslední — všechno mi dlouho trvalo. Už jako malá jsem se musela postavit do mužské energie, abych se obrnila proti světu. Postavila jsem si kolem sebe zeď, nepropustnou skořápku. Vždy jsem přitahovala zraněné lidi…zraněné uvnitř. Už tehdy jsem věděla, že jednou budu vést. Cítila jsem vůdcovské sklony, ale nikdy by mě nenapadlo, že právě touto cestou.


V mém životě bylo velmi mnoho překážek a bolesti. Možná jsem na tomto světě více dnů probrečela, než se usmívala. Moje citlivost a hloubka nebyly společností přijaty, a tak zůstaly nepochopené a nevyjádřené. V mé hlavě byla velká nedostatečnost, úzkosti a deprese. Několik let jsem se točila v kruhu pořád dokola. Když už to vypadalo, že se něco začíná zlepšovat, o to více se to zhoršilo.

Byla jsem naštvaná na vesmír i na všechno kolem sebe, že jen mně se nedaří a že to tak asi má být. Byla jsem silně v roli oběti a nedařilo se mi z ní dostat ven. Vždy jsem říkala, že věřím ve vyšší síly, ale jakmile se něco nepovedlo, celé jsem to otočila. Nic neexistuje, všichni jsou špatní. Můžou za to všichni, jen ne já.

Tohle bylo velmi těžké. Bylo pro mě velmi těžké se z toho dostat, ale všechno postupně gradovalo. Už to tak dál nešlo. Byla jsem velmi vyčerpaná. Všechno, na co jsem sáhla, se pokazilo. I ty nejmenší věci, u kterých bych to nečekala. Každé ráno jsem vstávala a už předem věděla, že ten den bude stát za ho*no — a taky že byl.


Přesto ve mně někde hluboko uvnitř stále svítilo malé světýlko. Ta malá Natálka, která si tolik přála být svobodná. Byla jsem sama sobě vězněm.

Pak ale přišel moment, kdy už byla moje duše z této transformace, která velmi intenzivně trvala tři roky, úplně vyčerpaná. Mysl povolila. Mluvila jsem nahoru a ani jsem nevěděla, ke komu. Odevzdala jsem všechno, co nebylo moje a co mě tížilo. Jen jsem věřila. Nevěděla jsem, jak to dopadne, co budu dělat ani kam dál směřovat.

Jediné, co jsem věděla, bylo, že už takhle dál nemůžu a nezvládám to. Začala jsem říkat a cítit, že se všechno děje pro mě, ne mně.

Všechno se děje pro moje nejvyšší dobro. Potom se mi nemůže stát nic, co by pro mé nejvyšší dobro nebylo. Krok po kroku jsem obnovovala svou víru.

Kolik pádů přišlo a kolikrát jsem se znovu zvedla, abych to mohla udělat znovu a lépe. Padala jsem tolikrát, dokud jsem nepochopila, že já jsem ten tvůrce. Já si tvořím vlastní realitu. Já jsem ta, která je zodpovědná za to, co se mi děje.

Převzala jsem zodpovědnost. Nekřičela jsem do vesmíru: "Proč jsi mi to zase udělal?" Řekla jsem: "Dobře, beru to na sebe."

Jsem zodpovědná za své myšlení. Pomocí myšlenek dokážeme neuvěřitelné věci. Všechno začíná uvnitř nás. Časem se začaly věci projasňovat, i když mě vesmír stále testoval, jestli to se zodpovědností myslím vážně.

Několik let jsem hledala své poslání a dnes tu stojím a žiji ho. Je to něco, co mě naplňuje celým srdcem i celou mojí duší. Pomáhat s čistým záměrem a láskou tomuto světu.

Často říkám, že nejlepší průvodci jsou ti, kteří si tím sami prošli. Sáhli si na dno a znovu se od něj odrazili. Nejsou to ti, kteří mají milion certifikátů, ale ti, kteří jsou skuteční.

Dnes už vím, že citlivost je mým darem a proč jsem si touto bolestivou cestou musela projít. Právě proto, abych možná mohla vést právě tebe. Za tuto cestu jsem velmi vděčná, protože jsem obětovala život mladé holky svému růstu.

Jenom jedno… děkuji. 🩷